Český svaz chovatelů Horní Bříza

Níže uvedený text cituje článek ze zdroje: Oravky | iFauna.cz

Vznik plemene

Podnětem pro vyšlechtění oravky byla snaha ministerstva zemědělství po roce 1949 o zavedení čistokrevných plemen v jednotlivých krajích tehdejšího Československa. Plemena byla vybírána podle vhodnosti pro dané oblasti. Pro podhorské oblasti Slovenska bylo potřeba vyšlechtit nové plemeno, které by bylo přizpůsobené nepříznivým klimatickým podmínkám těchto oblastí, ale mělo odpovídající užitkovost.

Šlechtěním oravky se zabýval Ing. V. Babuškin. Základem byly slepice z oblasti severní Oravy, z vesnic Novoť a Zákamenné, kde bylo mnoho samot vhodných pro chov drůbeže. Průměrná roční teplota se tu pohybovala od minus 5 do plus 7 °C, vegetační období bylo krátké.

Původní slepice byly velmi otužilé, rané, živého temperamentu, kuřata rychle opeřovala. Jejich užitkovost byla ale nízká. Svůj podíl na tom mělo i to, že se kuřata líhla většinou přirozeně – pod kvočnami až v letních měsících.

Cílem šlechtění bylo plemeno s kombinovanou užitkovostí, žlutou kůží a ochranným zbarvením. Plemeno mělo mít růžicový hřeben a krátké laloky, aby nedocházelo k jejich omrzání.

L. Chmelničná (2004) program šlechtění oravky rozdělila do tří etap. V první etapě šlechtění (1951–1960) byly vybrány místní slepice a kohout z Oravy, ty byly kříženy s rodajlendkami, vyandotkami a později s hempšírkami. Druhou etapou (1960–1990) bylo rozšíření plemene mezi chovatele a upevňování plemenných znaků. První standard Oravky byl vydán v roce 1966, klub chovatelů oravky byl založen v roce 1968. Došlechtění oravky vedl doc. RNDr. V. Podhradský, CSc., který v roce 1982 konstatoval, že populace oravky je značně proměnlivá v exteriérových znacích i ve zbarvení. Až do roku 1990 byl potom rozpracován harmonogram příbuzenské plemenitby. Uznávací řízení velkých i zdrobnělých oravek proběhlo v roce 1990 na speciální výstavě Klubu v Pustých Úvaľoch.

Ve třetí etapě (od r. 1990) je zušlechťovací činnost zaměřená na vyrovnanost znaků, zvýšení počtu a hmotnosti vajec, udržení reprodukčních a růstových vlastností. Oravky byly na Slovensku zařazeny mezi genové rezervy v roce 1995.

Plemenné znaky

Oravky jsou středního tělesného rámce. Požaduje se hluboký, široký a plný trup obdélníkového tvaru.

Optimální hmotnost kohouta v prvním roce je 2,8–3,3 kg, u slepice 2,1–2,6 kg. Hmotnost kohouta zdrobnělých oravek je v prvním roce 1,0–1,2 kg, u slepice 0,8–1,0 kg.

Odpovídající úhel nasazení ocasu je 55° u kohouta, u slepice 45°. Ocas se požaduje středně dlouhý, plynule vystupující z linie sedla. Srpy musí být široké. Postoj je středně vysoký, běháky žluté, na vnější straně s červeným tónováním, drápy rohové.

Vzhled oravky dotváří hlava s růžicovým hřebenem. Ten by měl být středně velký, jemně perlený, bez bočních výrůstků a proláklin. Trn sleduje linii týlu. Ušnice a laloky by měly být střední velikosti, ušnice jsou červené, mírně svraštělé. Oči mají mít oranžově červenou barvu.

Barevné rázy

Slovenský vzorník popisuje oravky ve zbarvení žlutohnědém. Zbarvení a kresba kohouta by měly být následující: krční závěs lesklý žlutohnědý; záda hnědá; sedlový závěs mírně tmavší než krční závěs; barevné tónování přechází bez výraznějších kontrastů; velké srpy ocasu černé s hnědým lemováním, střední srpy tmavě hnědé; rejdováky hnědočerné; prsa hnědá se světlejší osténkovou kresbou; krycí peří křídla hnědé, velké křídelní krovky černohnědé, letky I. řádu hnědé (hrot letky s příměsí černé barvy je přípustný); letky II. řádu černohnědé; podsada světle hnědá.

Krycí peří slepice je hnědé s osténkovou kresbou. Prsa a břicho mají světlejší odstín, zbarvení křídel je podobné jako u kohouta, jen o něco světlejší, ocas se požaduje hnědočerný, podsada světle hnědá.

Velkými vadami jsou: velmi nevyrovnaná skvrnitá, světlá nebo příliš tmavá barva pláště, černá stvolová kresba v krčním závěsu, zcela hnědý ocas bez náznaku černé barvy, zamodralá nebo bílá podsada. Dále chybějící osténková kresba u slepice, jiná barva, než je určena standardem.

U bílých se požaduje jasně bílá barva na všech partiích těla, bílá podsada. Zobák i běháky by měly být žluté, velký důraz se klade na plemenný typ. Velkými vadami jsou silný žlutý nádech; jinak zbarvené peří.

V českém vzorníku jsou oravky uvedeny jako zlatohnědé.

Užitkovost

Snáška požadovaná Vzorníkem plemen drůbeže je 180–200 vajec. Minimální hmotnost násadových vajec je 55 g. Vejce mají nahnědlou skořápku. Parametry užitkovosti zjištěné ve druhém roce genové rezervy jsou uvedeny v tabulce 2. A. Gatialová v roce 1989 uvádí minimální snášku 95 vajec, maximální 210 vajec. Podle testu je hmotnost vajec oravky průměrně 54,67 g (J. Czuka, 2002). Uvádí se i dobrá zimní snáška. U zdrobnělých se požaduje snáška 140–160 vajec s hmotností 40 g.

V porovnání s hempšírkou a plymutkou dosahuje oravka nižší hmotnosti. S přibývajícím věkem se rozdíly mezi uvedenými plemeny ještě zvyšují (J. Moravčíková, 1992). Kvalita masa i růstové schopnosti jsou dobré.